Bylo, nebylo. Bude, nebude

Bylo, nebylo. Za sedmero horami a sedmero řekami bylo Žabí království. Mezi zelenými loukami, lesíky a spoustou rybníčků se rozkládala země, kde si místní žabáci většinu času poměrně spokojeně žili. Ne že by bylo všechno ideální, to ani náhodou. Louky mohly být zelenější a bez odpadků, voda v rybníčku čistší, lesy bohatší. A více křupavého a chutného hmyzu k snědku by místní žabáci také uvítali.

Žabák Žulda je jen obyčejný žabí borec, který si občas rád vyrazí na obhlídku království. A protože je SVOBODNÝ, nikdo mu v jeho potulkách nebrání. Je sychravé ráno a Žulda už má raneček na cestu zabalený. Je podzim a Žulda ví, že se blíží zase volba žabího krále a jeho rádců, která jednou za čtyři roky vždy rozvíří klid v místním rákosí. Královský trůn je celý ze zlata, posázený diamanty a vzácnými kameny. Není divu, že mnohý ze žabích knížat si na něj tajně myslí a na volbu se dlouho a usilovně připravuje. Všude kolem rybníčků visí obrázky vlídných a usmívající se žabích knížat z různých knížectví, kteří usilují o zlaté královské křeslo.

Žulda se rozhlídne. Támhle je Izidor Modropernatý od Modré straky, který o to křeslo usiluje již mnoho let. Ještě za vlády Velkého vezíra, kterého nedávno zajali žoldáci ze sousedního království, mu bylo slíbeno, že bude jasným následníkem trůnu. Izidor této skvostné myšlence zcela podlehl. Aby si zajistil, že ho nikdo z jeho knížectví nebude v jeho úsilí o trůn ohrožovat, najal si družstvo hráčů kuliček, kteří mu za příslib skvělých zakázek po nástupu na trůn pomohli vyhostit všechny žabáky, kteří s ním nesouhlasili. Tito žabáci se tak z jeho nadvlády osvobodili a stali se SVOBODNÝMI v jiném knížectví. Izidor je ale liška podšitá, pomyslí si Žulda. Aby všechny zmátl, schoval se za sukně princezny Dalimily, která se z plakátů tak pěkně usmívá. Škoda jen, že bydlí v úplně jiném království, hudruje Žulda. Někteří určitě ale netuší, že na oko vlídná princezna Dalimila o tom zlatém nablýskaném trůnu také sní každou noc. To bude mela, myslí si Žulda.

Žuldův pohled putuje na další plakát. Srdnatý Filyštýn Černokabátník ze Žlutého grálu všechny přesvědčuje, že je má rád už od doby, kdy byl ještě malý pulec. Možná jo, možná ne, myslí si Žulda, taková láska mu lepší mouchy do tlamičky nenažene.

Na dalším plakátě jsou sliby, ale chybí obrázek knížete Špacíra Tichošlápka z knížectví Tlachy neveřejné, který ještě nedávno úřadoval ve Žlutém grálu. Asi mu tam bylo těsno, myslí si Žulda. Anebo je to úplně jinak?

Pokud si Žulda dobře pamatoval, Izidor, Filyštýn a Špacír byli vždy velkými kamarády, jezdili spolu na výlety a vymýšleli různé kratochvíle. Že by plánovali další společnou akci? Aby byli pořád spolu a mohli rozhodovat o tom, který z obyčejných žabáků bude bydlet v pohodlném rákosí? A jeden z nich nakonec to zlaté královské křeslo přece jen získá a bude králem?

Ta myšlenka Žuldu úplně vyděsila. Tak takto si to naše knížátka asi naplánovala, pomyslel si smutně. Ty úvahy ho úplně vyčerpaly, složil si hlavu na raneček do trávy a na břehu rybníčka tiše usnul.

A jak to dopadlo? Bude mít pohádka šťastný konec, bude to drama nebo tragédie? Na to si, milé děti a milí žabáci, budete muset počkat. O tom rozhodnete ve volbách ve dnech 15. a 16. října 2010.

Konec pohádky

Podzim nastal rychle a bez varování. Žabák Žulda se probudil do sychravého listopadového rána. Narychlo sehnal něco málo k snědku a vypravil se do podhradí žabího království zjistit, kdo usedl na zlatý královský trůn. Po cestě zjistil, že z plotků zmizely všechny plakáty s širokými úsměvy knížátek, nikde už nestál žádný skákací hrad a nelinula se vůně připálených párků. Všude bylo pusto, nikde neviděl žádného vesele poskakujícího žabáka. To nevěstí nic dobrého, pomyslel si Žulda.

Hopkal si to dál a dál, až nakonec přece jen potkal jednoho známého, žabáka Jožina, se kterým občas prohodil pár slov na svých toulkách krajem. „Tak co, kdopak je králem?“ vydechl nedočkavě Žulda. Jožin jen smutně pokýval hlavou a začal vypravovat. Žabácí prý nakonec nezvolili Špacíra Tichošlápka, a tak Izidor s Filyštýnem se rychle domluvili se Šlapkou Blátotlačkou z Oranžové bažiny, který byl tentokrát nečekaně úspěšný, a dosadili ho na královský trůn. Ale protože čekatelů na tento nádherný trůn bylo více, bez ohledu na chmurné časy postavili vedle královského trůnu ještě dvě malá zlatá křesílka. Obě tato křesílka obsadila letka od Modré straky. Izidor Modropernatý a mocichtivá Dalimila. Izidor však ani na chvíli nepřestal žádostivě pokukovat po velkém zlatém trůnu, protože co kdyby… „Milášku můj,“ zašeptala Dalimila, když na zlaté křesílko usedla. Konečně se splnil její velký sen, kvůli kterému se spojila s hráči kuliček a klidně i s rudým Čertíkem. Ten nakonec celé té maškarádě přihlížel zpoza velkého lopuchového listu. „Na obyčejné žabáky už teď nikdo nedbá, možná až zase za čtyři roky,“ povzdechl si Jožin.

Žulda to celé vyslechl s tichým údivem: „Tak Modrá straka vlétla do Oranžové bažiny? A rudý Čertík byl přizván k hodování? To nevěstí nic dobrého. Můj děda mi vypravoval, že toto se už v Žabím království před mnoha a mnoha lety stalo. Následovala léta bídy, sucha, nepořádku a krajem se šířila záhadná nemoc, se kterou si nikdo nevěděl rady.“ Žulda ani na chvíli nezaváhal, sbalil svůj malý raneček, zamával Jožinovi a vydal se do sousedního království. „Ještě že jsem SVOBODNÝ a můžu si vandrovat, kam chci,“ pomyslel si Žulda. „V sousedním království vládne Ivan Moudrý, tam přečkám zlé časy.“ A Žulda odskákal přes rybníčky, kalužinky a louky do Královského pole.

A to je konec pohádky, a to doslova a do písmene.

Ale protože pohádky mají končit šťastně, i tato pohádka bude mít šťastný konec. Jen si na něj, milé děti a milí žabáci, budete muset několik let počkat.